Podzimní vítr ševelil listím na stromech kolem starobylé budovy internátu.

The autumn wind rustled the leaves on the trees around the ancient building of the boarding school.

Jirka seděl u okna a pozoroval, jak jeho spolužáci jeden po druhém odcházejí k rodinám.

Jirka sat by the window, watching as his classmates left one by one to their families.

Jeho srdce bylo těžké, protože věděl, že další víkend stráví sám.

His heart was heavy because he knew he would spend another weekend alone.

Internát byl klidný, téměř prázdný.

The boarding school was quiet, almost empty.

V prázdných chodbách se odrážely zvuky jeho kroků.

In the empty corridors, the sounds of his footsteps echoed.

Jirka věděl, že musí najít způsob, jak se zbavit pocitu osamělosti.

Jirka knew he had to find a way to rid himself of the feeling of loneliness.

Rozhodl se vyrazit na průzkum školního areálu.

He decided to venture out to explore the school grounds.

Při procházení budovou si Jirka všiml nástěnky.

While wandering the building, Jirka noticed a bulletin board.

Malý plakát hlásal víkendovou výtvarnou dílnu.

A small poster announced a weekend art workshop.

Přemýšlel, zda by to nemohl být způsob, jak se rozptýlit.

He wondered if this could be a way to distract himself.

S mírnou nejistotou se rozhodl zúčastnit se.

With a slight uncertainty, he decided to participate.

Třída byla malá, jen pár studentů.

The class was small, just a few students.

Jirka si všiml Terezy, která si tiše malovala na plátno.

Jirka noticed Tereza, who was quietly painting on a canvas.

Byla jednou z mála, kdo také zůstal na víkend.

She was one of the few who also stayed for the weekend.

Pozdravili se úsměvem.

They greeted each other with a smile.

Jirku překvapilo, jak snadné bylo s ní začít mluvit.

Jirka was surprised at how easy it was to start talking to her.

Tereza byla vnímavá, klidná.

Tereza was perceptive, calm.

Bez posuzování naslouchala, když Jirka poprvé otevřel své srdce.

She listened without judgment as Jirka opened his heart for the first time.

Povídal o tom, jak se cítí sám, jak mu chybí pocit, že někam patří.

He talked about how he felt alone, how he missed the feeling of belonging somewhere.

Tereza, sama vzdálená od domova, rozuměla.

Tereza, herself far from home, understood.

"Bojíš se být sám?" zeptala se jemně.

"Are you afraid of being alone?" she asked gently.

"Ano," přiznal Jirka, jeho hlas byl sotva slyšitelný.

"Yes," Jirka admitted, his voice barely audible.

"Jsme na tom podobně," řekla Tereza.

"We're in the same boat," Tereza said.

"Možná bychom si mohli navzájem pomoci."

"Maybe we can help each other."

V tom okamžiku Jirka pocítil malou jiskřičku naděje.

In that moment, Jirka felt a small spark of hope.

Našel někoho, kdo mu opravdu rozumí.

He found someone who truly understood him.

Po hodině plné malování a sdílení příběhů, Tereza navrhla malé shromáždění studentů, kteří také zůstávají na víkendech.

After an hour full of painting and sharing stories, Tereza suggested a small gathering of students who also stay for weekends.

Pozvala Jirku, aby se připojil.

She invited Jirka to join.

Jirka přivítání přijal.

Jirka accepted the invitation.

Uvědomil si, že poprvé za dlouhou dobu se těší na další víkend.

He realized that for the first time in a long while, he was looking forward to the next weekend.

Do pokoje se vrátil s úsměvem, který mu dodal odvahu postavit se vlastním obavám.

He returned to his room with a smile that gave him the courage to face his own fears.

Podzimní slunce zapadalo za horizont a Jirka věděl, že s přáteli, jako je Tereza, může překonat své osamění.

The autumn sun set beyond the horizon, and Jirka knew that with friends like Tereza, he could overcome his loneliness.

A internát už nebyl jen místo, kde trávil čas, stal se domovem plným možností a přátelství.

And the boarding school was no longer just a place where he spent time; it became a home full of possibilities and friendship.