Jakub stáhl kapuci přes hlavu a povzdechl si.

Jakub pulled the hood over his head and sighed.

Stáli na okraji tichého lesa, kde zlaté listy lehce tančily ve větru.

They stood at the edge of a quiet forest where golden leaves lightly danced in the wind.

Klára šla vedle něj, ale jejich světy byly oddělené.

Klára walked beside him, but their worlds were separate.

Každý krok byl jako překážka.

Each step was like an obstacle.

Jakub věděl, proč jsou tady.

Jakub knew why they were here.

Potřeboval svou dceru znovu najít.

He needed to find his daughter again.

Byl podzim.

It was autumn.

Les kolem byl klidný, jako by čekal, až někdo promluví.

The forest around was calm, as if waiting for someone to speak.

Retreat byl na místě vzdáleném od ruchu města.

The retreat was held in a place far from the hustle and bustle of the city.

Chaty byly jednoduché, uprostřed stromů.

The cabins were simple, nestled among the trees.

Skrze okna bylo vidět barevné listí, jak padá na zem.

Through the windows, you could see colorful leaves falling to the ground.

"Slyšíš to ticho?"

"Do you hear the silence?"

zeptal se Jakub.

Jakub asked.

Klára jen přikývla, oči upřené na cestu před nimi.

Klára just nodded, her eyes focused on the path ahead.

Aktivity začaly brzy ráno.

The activities began early in the morning.

Jóga na louce, meditace na dece.

Yoga on the meadow, meditation on a blanket.

Jakub se snažil, ukazoval příklad.

Jakub tried, leading by example.

Klára stála u kraje, nechtěla se připojit.

Klára stood at the edge, not wanting to join.

Myslela si, že to je zbytečné.

She thought it was pointless.

Ale Jakub se nevzdával.

But Jakub didn't give up.

"A co dneska?

"What about today?

Možná začneš?"

Maybe you'll start?"

usmál se na Kláru během poledního čaje.

he smiled at Klára during the lunchtime tea.

"Je to hloupost," řekla tiše, ale trochu změkla, když viděla jeho úpěnlivý pohled.

"It's nonsense," she said quietly, but softened a bit when she saw his pleading look.

Odpoledne byla na programu tichá meditativní procházka lesem.

In the afternoon, a silent meditative walk through the forest was on the agenda.

Jakub se cítil, jako by ztrácel bitvu, ale nevzdal to.

Jakub felt like he was losing a battle, but he didn't give up.

Les měl své vlastní kouzlo a on doufal, že něco se v Kláře zlomí.

The forest had its own magic, and he hoped something within Klára would change.

Šli po stezce, jeden vedle druhého, občas se dotkli rameny.

They walked on the path, side by side, occasionally brushing shoulders.

Ticho drželo všechno, co bylo třeba říct.

The silence held everything that needed to be said.

Najednou se Klára zastavila.

Suddenly, Klára stopped.

"Tati?"

"Dad?"

zašeptala.

she whispered.

Její hlas se ztrácel v šumu listí.

Her voice was lost in the rustle of the leaves.

Jakub se otočil.

Jakub turned.

"Ano?"

"Yes?"

"Nevím, co mám dělat," začala.

"I don't know what to do," she began.

Otevřela se, jako by ji konečně ticho osvobodilo.

She opened up, as if the silence finally set her free.

Mluvila o škole, o tlaku, o strachu z neúspěchu.

She spoke about school, the pressure, the fear of failure.

A Jakub nepospíchal s odpovědí.

And Jakub didn’t rush to answer.

Jen poslouchal.

He just listened.

"Nejsi v tom sama, Kláro," řekl nakonec.

"You're not alone in this, Klára," he said finally.

"Jsem tady, a společně to zvládneme."

"I’m here, and together we’ll get through it."

Procházka skončila.

The walk ended.

Odcházeli z lesa, každý s jiným pohledem.

They left the forest, each with a different perspective.

Klára měla oči plné otázek, ale i naděje.

Klára had eyes full of questions, but also hope.

Když retreat skončil, stal se pro oba zlomovým bodem.

When the retreat ended, it became a turning point for both of them.

Jakub se naučil být trpělivější a více naslouchat.

Jakub learned to be more patient and to listen more.

Klára odjížděla s vědomím, že není sama.

Klára left with the knowledge that she wasn't alone.

Před nimi byla nová cesta, kterou plánovali projít společně.

Ahead of them lay a new path they planned to walk together.

Les je přivítal a teď jim dal křídla.

The forest had welcomed them and now gave them wings.

Ať už přišlo cokoliv, věděli, že na to budou dva.

Whatever came, they knew they would face it together.