Podzim vzal do rukou vůni padajícího listí a jemně ji rozprostřel do útulné, ale sterilní chodby psychiatrického oddělení.

Autumn took hold of the scent of falling leaves and gently spread it through the cozy yet sterile corridor of the psychiatric ward.

Slunce zlehka klouzalo přes obrovská okna, ale jeho teplo příliš nezasahovalo dovnitř.

The sun lightly streamed through the large windows, but its warmth scarcely reached inside.

V místnosti pro návštěvy seděl Jakub, naproti své sestře Lence.

In the visiting room, Jakub sat across from his sister, Lenka.

Vedle obou byla malá stolní lampa, snad pokus o nabídku pohodlí, ale Lenka se sotva usmívala.

Next to them was a small table lamp, perhaps an attempt to offer comfort, but Lenka barely smiled.

„Jakube,“ řekla Lenka s povzdechem, „tady to nezvládnu.

"Jakub," Lenka said with a sigh, "I can't handle it here.

Chci pryč.

I want to leave."

“Jakub se snažil zachovat klid.

Jakub tried to remain composed.

Ruce sevřel v pěst pod stolem, aby skryl třesoucí se prsty.

He clenched his fists under the table to hide his trembling fingers.

„Lenko, víš, že to dělám pro tvoje dobro.

"Lenka, you know I’m doing this for your own good."

“ Jeho hlas byl klidný, ale v očích byla bolest.

His voice was calm, but pain showed in his eyes.

„Já nepotřebuji tohle dobro,“ odpověděla.

"I don’t need this kind of good," she replied.

„Chci žít svůj život.

"I want to live my life."

“Jakub naslouchal, cítil, jak se nad nimi visí mračna, ale nechtěl, aby se jejich rozhovor změnil v hádku.

Jakub listened, feeling a cloud of tension hovering above them, but he didn't want their conversation to turn into a fight.

Někde za ním byl slyšet tichý zvuk, jen šepot lidí a zamumlané rozhovory.

Somewhere behind him was a faint sound, just whispers of people and mumbled conversations.

Ale tyto šepoty byly jako hromy, které nést nesnesitelnou tíži na jeho srdci.

Yet, these whispers were like thunder carrying an unbearable weight on his heart.

Lenka se naklonila přes stůl, její oči byly plné odhodlání.

Lenka leaned over the table, her eyes full of determination.

„Zítra, při další návštěvě, odejdu.

"Tomorrow, during the next visit, I’m leaving.

Vím, že to zvládnu.

I know I can do it."

“Jakub ztuhl.

Jakub froze.

Strach jej sevřel.

Fear gripped him.

„Lenko,“ začal znovu, hledajíc slova, která by ji přesvědčila.

"Lenka," he began again, searching for words that might persuade her.

„Doktoři říkají, že potřebuješ ještě čas.

"The doctors say you still need time.

Nechci tě vidět znova trpět.

I don’t want to see you suffer again."

“„A co moje přání?

"And what about my wishes?"

“ odpověděla Lenka, v jejím hlase byla hořkost.

Lenka responded, bitterness in her voice.

„Nikdo se mě neptá, co chci já.

"No one asks what I want."

“Konverzace pokračovala jako nervózní tanec mezi dvěma vysokými ploty, které Lenka toužila přeskočit.

The conversation continued like a nervous dance between two high boundaries that Lenka longed to leap over.

Jakub cítil, jak se jeho naděje tříští o tvrdou zeď její vůle.

Jakub felt his hopes shattering against the hard wall of her resolve.

Přesto věděl, že musí najít cestu.

Still, he knew he had to find a way.

Cestu, která je spojí, namísto aby je rozdělovala.

A way to unite them instead of dividing them.

A tak, když se jejich setkání blížilo ke konci, Lenka udělala to, co plánovala.

So, as their meeting drew to a close, Lenka did what she had planned.

Vstala, oči upřené na dveře, připravená na útěk.

She stood up, eyes fixed on the door, ready to flee.

Ale než stačila cokoliv udělat, Jakub se k ní přidružil.

But before she could do anything, Jakub joined her.

„Zkusíme to jinak,“ navrhl, jeho hlas byl plný tiché naléhavosti.

"Let's try something different," he suggested, his voice full of quiet urgency.

„Pokusíme se o ambulantní program.

"We’ll try an outpatient program.

Budu po tvém boku celý čas.

I’ll be by your side the whole time.

Můžeš vždy přijít za mnou.

You can always come to me."

“Lenka se zastavila.

Lenka paused.

Návrh zněl snově a najednou se jí zdál jako začátek něčeho, co by mohlo fungovat.

The proposal sounded dreamy and suddenly it seemed like the beginning of something that could work.

Podívala se do bratrových očí a spatřila tam upřímný zájem.

She looked into her brother’s eyes and saw genuine concern there.

„Myslíš, že to zvládnu?

"Do you think I can manage it?"

“ zeptala se tiše.

she asked quietly.

Jakub přikývl.

Jakub nodded.

„Věřím v tebe.

"I believe in you.

Jen mi dovol, abych ti trochu pomohl.

Just let me help a little."

“Bylo ticho, ale ticho, které jim dalo prostor nadechnout se.

There was silence, but it was a silence that gave them space to breathe.

Jakubovi spadl kámen ze srdce, když Lenka přikývla.

Jakub felt a weight lift off his shoulders when Lenka nodded.

A tak se oba postavili na novou, společnou cestu.

And so they both embarked on a new, shared path.

Byla to cesta s nadějí.

It was a path of hope.

Cesta, kde Lenka mohla nalézt sílu, a Jakub se naučil důvěřovat.

A path where Lenka could find strength, and Jakub could learn to trust.

Podzimní slunce je stále pozorovalo přes okna, ale teď se zdálo, že i ono se usmívá.

The autumn sun still watched them through the windows, but now it seemed to be smiling as well.