Marek stál před rozbitou budovou s hromadou kovů a drátů.

Marek stood in front of the broken building with its heap of metals and wires.

Vítr profukoval skrze prázdné okenní rámy.

The wind blew through the empty window frames.

Byla to jejich provizorní stanice.

This was their makeshift station.

Vedle něho byla Eva, která se snažila zapálit malý oheň pro zahřátí.

Next to him was Eva, who was trying to start a small fire for warmth.

Oběma jim bylo zima.

Both of them were cold.

Podzim v Praze byl chladný a zelené listy se změnily na oranžovožlutý koberec.

Autumn in Prague was chilly, and the green leaves had turned into an orange-yellow carpet.

„Musíme to opravit,“ řekla Eva a dívala se na rozbitý rádiový přijímač.

"We need to fix it," Eva said as she looked at the broken radio receiver.

Její hlas byl plný naděje.

Her voice was full of hope.

„Možná někoho uslyšíme.“

"Maybe we'll hear someone."

Marek se zamyslel.

Marek pondered.

Celý týden se snažil opravit rádio, ale bez úspěchu.

He had been trying to fix the radio all week without success.

Věděl, že energie, kterou potřebovali pro opravu, byla vzácná.

He knew the energy they needed for the repair was scarce.

Ale Eva měla pravdu.

But Eva was right.

Bez rádia byli sami, bez naděje na pomoc.

Without the radio, they were alone, without hope for help.

„Je to risk,“ zamručel Marek polohlasem a podíval se na Evu.

"It's a risk," Marek mumbled under his breath, looking at Eva.

Vrtalo mu hlavou, jestli je moudré plýtvat zdroji.

He wondered if it was wise to waste resources.

Navíc ho tížilo jisté tajemství.

Moreover, a certain secret weighed heavily on him.

Věděl, že křehkost jejich světa byla i jeho vinou.

He knew the fragility of their world was partly his fault.

Tajil, že jeho dřívější rozhodnutí možná stálo život jeho rodiny.

He hid that his earlier decisions might have cost his family's life.

Vinil se.

He blamed himself.

„Vím,“ odpověděla Eva rozhodně, „ale o tohle stojí za to bojovat.“

"I know," Eva replied resolutely, "but this is worth fighting for."

Marek přikývl a rozhodl se.

Marek nodded and decided.

Strávili celou noc nad starou technikou, drátky a bateriemi.

They spent the entire night over the old equipment, wires, and batteries.

Vítr venku sílil a tmavé mraky nad Prahou zakrývaly hvězdy.

The wind outside intensified, and dark clouds over Prague covered the stars.

Zdálo se, že každé otočení knoflíku je bezvýznamné, ale Marek se nevzdával.

It seemed that every knob turn was futile, but Marek wouldn't give up.

Náhle se ozvalo šuměni.

Suddenly, there was static.

Oba ztuhli.

They both froze.

Zvuk se jemně měnil a uprostřed šumění se začal tvořit hlas.

The sound gently changed, and amidst the static, a voice began to form.

„— Überlebende — lauschen — skupina západně—“

"— Überlebende — lauschen — group westward—"

Byla tam!

There it was!

Skupina lidí!

A group of people!

Marek se poprvé opravdu usmál.

Marek smiled genuinely for the first time.

Z rádia zněl zázrak.

A miracle sounded from the radio.

Eva se štěstím zasmála a objetím obepnula Marka.

Eva laughed with happiness and embraced Marek.

Najednou se stalo něco neuvěřitelného.

Suddenly, something unbelievable happened.

Naděje, o které mluvili, byla skutečností.

The hope they talked about was real.

Další den si Marek a Eva sbalili věci.

The next day, Marek and Eva packed their things.

Nebylo toho moc, jen potřebné zásoby a malý batoh s osobními věcmi.

There wasn't much, just the necessary supplies and a small backpack with personal items.

Ruiny Prahy za nimi zůstaly tiché a opuštěné, ale ani jeden se neotáčel.

The ruins of Prague remained silent and deserted behind them, but neither of them looked back.

Konečně měli cíl.

They finally had a goal.

Konečně měli budoucnost.

They finally had a future.

Marek při odchodu ucítil, jak z něho padá kámen viny, který nesl.

As Marek left, he felt the weight of guilt he carried fall away.

Uvědomil si, že nemůže změnit minulost, ale může ovlivnit budoucnost.

He realized he couldn't change the past, but he could influence the future.

A tak odešli vstříc novému začátku, ruku v ruce, s novou vírou v lidi a ve svět.

And so they walked towards a new beginning, hand in hand, with new faith in people and the world.

Prázdným ulicím ovíval podzimní vánek poslední spadlé listí.

The autumn breeze swept the last fallen leaves through the empty streets.

Na horizontu se rýsovala ztemnělá krajina, ale v jejich srdcích svítilo nové světlo.

On the horizon, a darkened landscape loomed, but in their hearts, a new light shone.