Podzimní listí se míhalo kolem nohou Radky, jak kráčela k bráně Vyšehradské pevnosti.

Autumn leaves fluttered around Radka's feet as she walked towards the gate of the Vyšehrad fortress.

Bylo chladné odpoledne, ale slunce občas vykouklo mezi mraky a zalilo celou Prahu měkkým světlem.

It was a chilly afternoon, but the sun occasionally peeked out from behind the clouds and bathed all of Prague in a soft light.

Radka nervózně potáhla šálu kolem krku a zastavila se, aby se podívala na staré kamenné zdi, které jí vždy připadaly tak majestátní.

Radka nervously adjusted her scarf around her neck and paused to look at the old stone walls, which always seemed so majestic to her.

Dnes se však zdály být plné vzpomínek, které tížily její srdce.

Today, however, they felt full of memories that weighed on her heart.

Marek se objevil za ní tiše jako stín.

Marek appeared behind her as silently as a shadow.

Byl vyšší, než si pamatovala, a jeho obličej byl vážný, oči schované pod čepicí.

He was taller than she remembered, and his face was serious, eyes hidden under a cap.

"Mami," řekl jen.

"Mom," he simply said.

"Ach, Mareku, ráda tě vidím," odpověděla Radka, hlas slabý jako podzimní vítr.

"Oh, Marek, I'm glad to see you," Radka replied, her voice as faint as the autumn wind.

Oba chvíli stáli bez pohybu, jako kdyby nevěděli, jak dál.

They both stood still for a moment, as if they didn't know how to proceed.

Vyšehrad byl místem, kam chodili s Markovým otcem často.

Vyšehrad was the place they often visited with Marek's father.

Bylo to místo, kde se cítili doma, kde sdíleli chvíle radosti i klidu.

It was a place where they felt at home, where they shared moments of joy and peace.

Radka si vzpomněla na Marekovy dětské výkřiky radosti, když běhal po hradbách.

Radka remembered Marek's childhood cries of joy as he ran along the ramparts.

Dnes však bylo vše jiné.

But today, everything was different.

Ticho bylo těžké a plné nevyřčených slov.

The silence was heavy and full of unspoken words.

"Procházka?"

"A walk?"

navrhla Radka a Marek jen kývl.

suggested Radka, and Marek just nodded.

Šli pomalu po cestičce kolem hřbitova, kde odpočívala spousta slavných českých osobností.

They walked slowly along the path by the cemetery, where many famous Czech personalities rested.

Radka se snažila najít slova, něco, co by prolomilo led mezi nimi.

Radka tried to find words, something that would break the ice between them.

Nakonec to bylo místo samo, které jí pomohlo.

In the end, it was the place itself that helped her.

"Pamatuješ si, když jsme tady byli naposledy s tátou?"

"Do you remember the last time we were here with dad?"

začala, zrak upírala na oblohu.

she began, her gaze fixed on the sky.

"Byl podzim, jako dnes.

"It was autumn, like today.

Divili jsme se, jak jsou stromy krásné."

We marveled at how beautiful the trees were."

Marek se zastavil a pohlédl na svou matku.

Marek stopped and looked at his mother.

V očích měl bolest, ale také něco, co připomínalo zájem.

In his eyes was pain, but also something that resembled interest.

"Bylo to tady, co mě táta naučil barvy listí," řekl tiše.

"It was here that dad taught me the colors of the leaves," he said quietly.

Radka kývla.

Radka nodded.

"Ano, a jak se jmenovaly všechny druhy stromů tady kolem.

"Yes, and the names of all the types of trees around here.

Měl to tak rád," pokračovala s úsměvem, i když cítila, jak jí srdce bolí.

He loved it so much," she continued with a smile, although she felt her heart ache.

"Vždy o tom mluvil s takovým zápalem."

"He always talked about it with such passion."

Chvíli stáli v tichosti, jen šustění listí kolem nich a vzdálený hukot města připomínal přítomnost.

They stood in silence for a while, only the rustling of leaves around them and the distant hum of the city reminded them of the present.

Radka se podívala na svého syna, viděla ho teď jinak.

Radka looked at her son, seeing him differently now.

Byl tam mladý muž, který ztratil otce, stejně jako ona manžela.

There stood a young man who had lost a father, just as she had lost a husband.

"Je mi líto, že jsem tu nebyla dost," řekla Radka pomalu.

"I'm sorry I wasn't there enough," Radka said slowly.

"Byla jsem zavalená vším, co se stalo.

"I was overwhelmed by everything that happened.

Ale nechci tě znovu ztratit."

But I don't want to lose you again."

Marek sklopil hlavu, pak k ní vzhlédl.

Marek lowered his head, then looked up at her.

"Taky jsem nebyl spravedlivý, mami," přiznal napůl šeptem.

"I wasn't fair either, mom," he admitted in half a whisper.

"Potřebujeme jeden druhého."

"We need each other."

Vyšehradské zdi byly svědky jejich tichého usmíření.

The Vyšehrad walls witnessed their silent reconciliation.

Stáli spolu na vyhlídce, koukali na Prahu, její mosty a řeky.

They stood together on the overlook, gazing at Prague, its bridges, and rivers.

Oba věděli, že cesta zpátky k sobě bude těžká, ale první krok už udělali.

Both knew that the journey back to each other would be hard, but they had taken the first step.

"Dáme si kávu?"

"Shall we have some coffee?"

zeptala se Radka, když se začalo stmívat.

Radka asked as it began to darken.

"Ano, rád," odpověděl Marek s malým úsměvem.

"Yes, I'd love that," Marek replied with a small smile.

Otočili se a pomalu odcházeli z Vyšehradu, svět se zdál krásnější než předtím.

They turned and slowly left Vyšehrad, the world seemed more beautiful than before.

Slíbili si, že si budou volat, trávit spolu více času.

They promised to call each other, to spend more time together.

Našli důvod, proč pokračovat, spolu.

They found a reason to continue, together.

Byl to začátek něčeho nového, tam mezi starými zdmi a pod zlatavým deštěm podzimních listů.

It was the beginning of something new, there among the old walls and under the golden rain of autumn leaves.

Vyšli spolu do podzimního večera, připraveni čelit všem zákoutím života bok po boku.

They stepped out into the autumn evening, ready to face all of life's twists and turns side by side.