Když se sníh tiše snášel na střechy staré Prahy, ve velkém rodinném domě na okraji města se scházeli příbuzní.

As the snow quietly settled on the rooftops of old Praha, relatives gathered in a large family house on the outskirts of the city.

Jiri vstoupil do domu s pocitem tíhy a roztržitosti.

Jiří entered the house with a feeling of heaviness and distraction.

Jeho myšlenky létaly od jednoho rohu místnosti ke druhému.

His thoughts flew from one corner of the room to the other.

Jak jim to jen řekne?

How would he tell them?

Voněla zde polévka, smažené řízky a sladký závan štrúdlu, což byla vůně domova.

The air was filled with the smell of soup, fried cutlets, and the sweet scent of štrúdl, the smell of home.

Marta, jeho matka, přivítala všechny srdečně.

Marta, his mother, warmly welcomed everyone.

"Vítám vás, moji milí, pojďte dál, zapomeňte na ten mráz!"

"Welcome, my dear ones, come in and forget about the frost!"

Ruce celé teplé od dlouhého vaření měla připravené obejmout každého na přivítanou.

Her hands, warm from long hours of cooking, were ready to embrace each one in greeting.

Jirimu sevřelo pocit, že by měl být někde jinde, dělat něco jiného.

Jiří felt a sense of being somewhere else, doing something different.

Ale prozatím se usadil na gauč vedle Pavla, svého staršího bratra, jehož úšklebek Jiriho poněkud znervózňoval.

But for now, he settled on the couch next to Pavel, his older brother, whose smirk made Jiří somewhat uneasy.

"Pavle," zamumlal Jiri, "co si myslíš o umění?"

"Pavle," mumbled Jiří, "what do you think about art?"

Jeho otázka byla nevinná, ale Pavlův pohled říkal, že tuší něco víc.

His question was innocent, but Pavel's look suggested he suspected something more.

"Umění?

"Art?

To je pro ty, kteří nechtějí opravdově pracovat," odvětil Pavel s přehnaným úsměvem.

That's for those who don't want to truly work," replied Pavel with an exaggerated smile.

"Jako ty, Jiri, pořád sníš o těch svých barvách a štětcích."

"Like you, Jiří, always dreaming about your colors and brushes."

V kuchyni Marta míchala hrachovou polévku, slyšela každé slovo.

In the kitchen, Marta was stirring pea soup, hearing every word.

Na chvíli se zastavila a zamyslela se.

She paused for a moment to think.

Jiri se vrátil pohledem ke stolu a snažil se rozpoznat, co by mohl říct dál.

Jiří returned his gaze to the table, trying to figure out what to say next.

Vzduch prořízla Pavlova další poznámka: "Víš, říká se, že umělci žijí na hranici chudoby.

The air was cut by Pavel's next remark: "You know, they say artists live on the edge of poverty.

Už jsi slyšel o těch hladu umělcích, Jiri?"

Have you heard of those starving artists, Jiří?"

To byla ta chvíle.

That was the moment.

Jiri se postavil, jeho srdce bušilo jako buben.

Jiří stood up, his heart pounding like a drum.

"A co když já nejsem šťastný?

"And what if I'm not happy?

Co když chci žít svůj sen?

What if I want to live my dream?

Chci tvořit, nejvíc na světě!

I want to create, more than anything in the world!

To je to, po čem toužím."

That's what I truly desire."

Jeho hlas byl pevný, i když trochu chvělý od nervozity.

His voice was firm, though a bit shaky from nerves.

Ale pokračoval, cítě zázračný klid, který vycházel z jeho odhodlání.

But he continued, feeling a miraculous calm coming from his determination.

Pokojem zavládlo ticho.

The room fell silent.

Pavel se napjatě nadechl, ale Marta přerušila mlčení.

Pavel took a tense breath, but Marta broke the silence.

"Jiří, milý, nikdy jsem ti to neřekla, ale jsi jako tvůj dědeček.

"Jiří, dear, I never told you this, but you're like your grandfather.

I on maloval, dokud mohl.

He painted as long as he could.

A já chci, abys dělal to, co tě činí šťastným."

And I want you to do what makes you happy."

Její slova ho pohladila jako letmý vánek.

Her words touched him like a gentle breeze.

Nastal okamžik uvědomění.

A moment of realization came.

Jirimu spadl kámen ze srdce a celý jeho svět se začal formovat do nové, barevné podoby.

A weight was lifted from Jiří's heart and his whole world began to take shape in a new, colorful way.

Dosáhl toho, co si přál nejvíce.

He achieved what he desired most.

Večer pokračoval, ale něco v něm se změnilo.

The evening continued, but something within him had changed.

Jiří pocítil svobodu, o níž snil tolik nocí.

Jiří felt the freedom he had dreamed of for so many nights.

Jeho sen byl teď jeho skutečným cílem, a věděl, že ho rodina podpoří, ať rozhodne jakkoli.

His dream was now his true goal, and he knew that his family would support him, no matter what he decided.

Nakonec, jak sněhové vločky padaly na okna, Jiří pochopil, že je v pořádku snít a hlavně žít.

In the end, as snowflakes fell on the windows, Jiří understood that it's okay to dream and, most importantly, to live.

A tím začal svou novou kapitolu - kapitolu malíře, který věří v sebe samého.

And thus, he began his new chapter—the chapter of a painter who believes in himself.