Marek a Zuzana stály na ulici pokryté sněhem.

Marek and Zuzana stood on the snow-covered street.

Byla zima, a ještě tma.

It was cold, and still dark.

Jen lampy svítily na cestu.

Only the street lamps lit the way.

Čekali na tramvaj.

They were waiting for the tram.

Každý rok chodili společně na Karlův most, aby viděli východ slunce.

Every year they went together to Karlův most (Charles Bridge) to watch the sunrise.

To byl jejich rodinný zvyk.

It was their family tradition.

Rodiče je tam brali, když byli malí.

Their parents took them there when they were little.

Teď byli oba dospělí, ale tradice zůstala.

Now both were adults, but the tradition remained.

Marek byl starší bratr a měl pocit, že by neměl tradici opustit.

Marek was the older brother and felt he shouldn't abandon the tradition.

„Musíme jít,“ řekl rozhodně.

"We have to go," he said decisively.

„Slíbili jsme to rodičům.

"We promised our parents."

“Zuzana si stáhla čepici hlouběji na čelo.

Zuzana pulled her hat down further on her forehead.

„Je moc brzo a zima,“ stěžovala si.

"It’s too early and cold," she complained.

„Ale nechci zklamat,“ dodala po chvíli.

"But I don’t want to disappoint," she added after a moment.

Věděla, jak moc to pro Marka znamená.

She knew how much it meant to Marek.

Tramvaj přijela a oba se posadili k oknu.

The tram arrived and they both sat by the window.

Cesta byla rychlá, ale tichá.

The ride was quick but quiet.

Ulice Prahy byly pokryté sněhem a lidé se pomalu probouzeli do zimního rána.

The streets of Prague were covered in snow, and people were slowly waking to the winter morning.

Dorazili na Karlův most.

They arrived at Karlův most.

Nohy klouzaly na zledovatělých kamenech.

Their feet slipped on the icy stones.

Všude kolem byl sníh.

Snow was all around.

Sochy kolem mostu vypadaly jako z pohádky.

The statues on the bridge looked like something out of a fairy tale.

„Podívej se,“ Marek ukázal k obzoru.

"Look," Marek pointed to the horizon.

„Za chvilku vyjde slunce.

"The sun will rise in a moment."

“Stáli mlčky.

They stood silently.

Zuzana se ke svému bratrovi přitulila.

Zuzana snuggled up to her brother.

Pomalu se objevovalo světlo.

Slowly, the light appeared.

Obloha se zbarvila do jemně růžové a oranžové.

The sky turned a soft pink and orange.

Celý most zosvětlel v jasných odstínech zimního úsvitu.

The entire bridge lit up in the bright hues of the winter dawn.

„Je to krásné,“ řekla Zuzana tiše.

"It’s beautiful," Zuzana said quietly.

Marek přikývl.

Marek nodded.

V tu chvíli si uvědomil, že tradice není o dokonalosti, ale o chvílích, které sdíleli.

In that moment, he realized that the tradition wasn't about perfection but about the moments they shared.

Drželi spolu v mrazivém ránu, cítili teplo rodiny.

They held on to each other in the freezing morning, feeling the warmth of family.

Ten úsvit jim připomněl domov, lásku a vzpomínky.

That dawn reminded them of home, love, and memories.

I když byla zima, jejich srdce bylo plné.

Even though it was cold, their hearts were full.

„Díky, že jsi mě přemluvil,“ usmála se Zuzana.

"Thanks for convincing me," Zuzana smiled.

„Díky, že jsi přišla,“ odpověděl Marek.

"Thanks for coming," Marek replied.

Oba věděli, že tradice bude pokračovat.

They both knew the tradition would continue.

Společně, znovu na mostě za rok.

Together, on the bridge again in a year.