Jiri seděl u okna v malém domku na moravském venkově.

Jiri sat by the window in the small house in the Moravian countryside.

Venku byla pravá zima, krajina pokrytá silnou sněhovou přikrývkou.

Outside, it was true winter, the landscape covered with a thick blanket of snow.

Byl to klidný pohled, ale Jiriho trápil.

It was a peaceful view, yet it troubled Jiri.

Bolí ho noha, hranice světa, kterou nyní nemohl překročit.

His leg hurt, a boundary of the world he could not cross now.

Jiri byl středního věku, muž zvyklý pracovat na farmě od úsvitu do soumraku.

Jiri was a middle-aged man, used to working on the farm from dawn to dusk.

Ale nedávno si zlomil nohu.

But recently, he had broken his leg.

Teď se potýká s dlouhým procesem zotavování.

Now he was dealing with the long process of recovery.

Jiri byl odhodlaný vrátit se k práci, ale tajně se bál, že to nestihne před sezónou sázení.

Jiri was determined to return to work but secretly feared he wouldn't make it before the planting season.

Do místnosti vstoupila Marta, jeho žena, s hrnkem horkého čaje.

Marta, his wife, entered the room with a mug of hot tea.

"Opět sněží," řekla s úsměvem.

"It's snowing again," she said with a smile.

"Musíme věřit, že jaro přijde brzy."

"We must believe that spring will come soon."

Jiri jen přikývl.

Jiri just nodded.

V koutě místnosti ležel dřevěný pluh, připomínka jeho práce a jeho lásky ke krajině.

In the corner of the room lay a wooden plow, a reminder of his work and his love for the landscape.

Mít farmu znamenalo vše.

Owning a farm meant everything.

Pak přišel Lukas, Jiriho mladší bratr.

Then Lukas, Jiri's younger brother, came in.

"Jiri, musíme domluvit, jak budeme plánovat jaro.

"Jiri, we need to agree on how we'll plan for spring.

Můžeš počkat," řekl s opatrností v hlase.

Can you wait?" he said with caution in his voice.

Jiri zaklonil hlavu a povzdechl si.

Jiri leaned his head back and sighed.

"Musím se vrátit na pole.

"I must get back to the fields.

Nemohu čekat."

I cannot wait."

Ale vzpomněl si na pasovní sněhové plochy před domem.

But he remembered the vast snowy plains in front of the house.

Bylo to jako neprobádané území.

It was like uncharted territory.

Rozhodl se.

He decided.

"Půjdu do stodoly," řekl najednou.

"I will go to the barn," he said suddenly.

Marta a Lukas se na sebe podívali.

Marta and Lukas looked at each other.

Věděli, že Jiri je tvrdohlavý.

They knew Jiri was stubborn.

Ale přesto Marta jemně odpověděla: "Buď opatrný, Jiri.

Yet Marta gently replied, "Be careful, Jiri.

Pomůžeme ti."

We will help you."

Zatímco kroky pomalu propadaly sněhem, Jiri cítil bolest u každého kroku.

As his steps slowly sank into the snow, Jiri felt pain with every step.

Ale pokračoval.

But he continued.

Konečně dorazil ke stodole, vrzajícími dveřmi do oázy tepla.

Finally, he reached the barn, creaking doors leading to an oasis of warmth.

Přesto ho bolelo, když zjistil, že sám na to nestačí.

Yet it pained him when he realized he couldn't do it alone.

Stál uprostřed, unavený.

He stood in the center, exhausted.

Alespoň to zkusil, pomyslel si.

At least he tried, he thought.

Ale hluboko uvnitř věděl, co to znamenalo.

But deep down, he knew what it meant.

Vrátil se do domu, kde ho Marta a Lukas čekali.

He returned to the house, where Marta and Lukas waited for him.

"Jiri, nemusíš na vše být sám," řekla Marta s laskavostí.

"Jiri, you don't have to do everything alone," Marta said kindly.

Jiri jim pohlédl do očí.

Jiri looked into their eyes.

"Potřebuji vaši pomoc," řekl nakonec.

"I need your help," he finally said.

To přiznání ho osvobodilo víc než jakýkoli krůček k sedlu.

That admission freed him more than any step toward the saddle.

Zima byla krutá, ale Jiri se naučil, že akceptovat pomoc není slabost.

The winter was harsh, but Jiri learned that accepting help is not a weakness.

Marta a Lukas stáli po jeho boku a on se cítil silnější.

Marta and Lukas stood by his side, and he felt stronger.

Společně by se postavili čemukoli, co přinese jaro.

Together, they would face whatever spring would bring.