Jakub seděl u velkého okna v psychiatrické léčebně.

Jakub sat by the large window in the psychiatric treatment center.

Sníh padal a krajina venku byla tichá.

Snow was falling, and the landscape outside was silent.

V místnosti bylo příjemně teplo a Jakub se cítil relativně bezpečně.

The room was pleasantly warm, and Jakub felt relatively safe.

Ale dnes byl zvláštní den.

But today was a special day.

Před ním stála výzva, která ho naplňovala obavami.

Ahead of him was a challenge that filled him with anxiety.

Vychovatelka Klára přišla a oznámila plány na dnešní den.

The caregiver Klára came and announced the plans for the day.

„Jdeme nakoupit zásoby,“ řekla s úsměvem.

"We're going to shop for supplies," she said with a smile.

To byl důvod Jakubova neklidu.

That was the reason for Jakub's unease.

Obchodní centrum bylo hlučné a plné lidí.

The shopping center was noisy and full of people.

Bál se paniky, která ho tam může přepadnout.

He feared the panic that might overcome him there.

Mirek, Jakubův přítel z oddělení, se posadil vedle něj.

Mirek, Jakub's friend from the ward, sat down next to him.

„Bude to v pohodě, Jakube,“ řekl.

"It'll be okay, Jakub," he said.

„Pojedeme spolu.

"We'll go together.

Kdyby něco, stačí mi říct.

If anything happens, just tell me."

“Jakub váhal.

Jakub hesitated.

Svědění v žaludku bylo silné.

The itch in his stomach was strong.

Ale touha být součástí něčeho normálního, jako nakupování, byla také silná.

But the desire to be part of something normal, like shopping, was also strong.

Nakonec přikývl.

Finally, he nodded.

„Půjdu,“ řekl tiše.

"I'll go," he said quietly.

Cesta autobusem byla napjatá.

The bus ride was tense.

Jakub sledoval okolí, prsty nervózně klepal o koleno.

Jakub watched the surroundings, his fingers nervously tapping on his knee.

Mirek mu ukázal drobné cvičení dýchání, které ho uklidnilo.

Mirek showed him a small breathing exercise that calmed him down.

Když dorazili do obchodu, Jakub ztratil dech.

When they arrived at the store, Jakub was out of breath.

Vzduch byl hustý a ozvěna kroků lidí ho ohlušovala.

The air was thick, and the echo of people's footsteps was overwhelming him.

V jednom okamžiku, když se drahocenná krabice mléka ztratila v davu, myslel, že už to nezvládne.

At one moment, when the precious carton of milk was lost in the crowd, he thought he couldn't handle it anymore.

Všechno se točilo.

Everything was spinning.

Bylo těžké dýchat.

It was hard to breathe.

Mirek se náhle objevil vedle něj.

Mirek suddenly appeared beside him.

„Podívej, pojďme se soustředit na jeden krok,“ řekl.

"Look, let's focus on one step at a time," he said.

Pevný, klidný hlas uklidnil Jakuba.

Jakub was calmed by the firm and steady voice.

Společně se propracovávali uličkami, Mirek neustále vedle něj.

Together they worked their way through the aisles, Mirek constantly beside him.

Klárni oči se na ně dívaly s podpůrnou důvěrou.

Klára's eyes watched them with supportive confidence.

Pomalu Jakub nakládal věci na pás u pokladny.

Slowly, Jakub loaded the items onto the conveyor belt at the checkout.

Držel se blízko Mirka, který se s úsměvem na něj podíval a řekl: „Skvělá práce.

He stayed close to Mirek, who smiled at him and said, "Great job."

“Jakub se zpátky do léčebny vrátil unavený, ale šťastný.

Jakub returned to the treatment center tired but happy.

To, co se zdálo nemožné, teď bylo splněno.

What seemed impossible had now been accomplished.

Poprvé po dlouhé době se mu zdálo, že může zvládnout venkovní svět, i kdyby to mělo být jen po kouscích.

For the first time in a long while, it seemed to him that he could handle the outside world, even if it was just in small pieces.

Večer, když seděl znovu u okna a pozoroval sníh, cítil se silnější.

In the evening, as he sat once more by the window watching the snow, he felt stronger.

Uvědomoval si, že s podporou může překonat cokoliv.

He realized that with support, he could overcome anything.

Měl pocit malého, ale skutečného vítězství a věděl, že takových letmých vítězství může být více.

He felt a small but real victory, and he knew there could be more such fleeting victories.